LITERATURA - POVÍDKA ROKU 2006 - VÍTĚZ MĚSÍCE LISTOPADU

Svým pozdním vstáváním trpěl dr. Krejčík už od studií. Večer byl po příchodu domů vždy v samé činnosti a horlivostí z toho, co ráno všechno udělá, nemohl dlouho usnout. Lehával v posteli za rozžaté lampy, kouřil a promýšlel, co by to mohlo být. V noci se jeho úvahy zdály být velice určité a byl se sebou úplně spokojen. Vedle lůžka měl bílou na míru řezanou knihovnu, jejíž vnější stěnu již zhusta popsal nočními nápady. Román o mém člověku, ne o sobě. Hledá-li kdo hodnoty v dnešní době, hledá marně, není jich. Silně potahoval, napsané hlasitě četl a ohmatával v sobě pocit převahy nad okolním setmělým světem.

Vždy si pak nařídil budík na hodinu, v níž pracovití lidé odcházejí do zaměstnání, a usnul s nepřekonatelným potěšením očekávané povinnosti, již si sám uložil. Ráno však věda, že vstát nemusí, zvonění po hmatu vypnul a žil své nejblaženější chvíle, chvíle povinnosti odložené.

Dr. Krejčík bydlel sám. Důvodů bylo několik, ale většinou uznával jen ohled, že mu to vyhovuje, jelikož potřebuje klid na práci. Za ta léta zaplnilo jeho malý byt nepočitatelné množství knih srovnaných do pečlivého nepořádku. Nechtěl za žádnou cenu svou lásku k předmětu knize vystavovat na odiv, neboť mnohokrát četl, že se to u vědce nesluší. Jejich hromadění a pravidelnému dotyku s nimi se ale ubránit nemohl. Občas jednotlivé kusy vytahoval z polic, oprašoval a řadil vedle sebe na podlahu. Zvláště miloval edice. Nejvíce ale toužil po jediném: mít vlastní knihu, svou rukou napsanou, alespoň trochu slavnou, třeba i jen krátce, ale s jeho jménem na obalu i na hřbetu, na tom by trval, aby hned bylo vidět, od koho je. Čítal by si ji tajně znova a znova, až by ji uměl nazpaměť a byl by vážený. Stále však neměl jistotu, že je připraven. Nápad zatím nepřicházel a dr. Krejčík byl tu více tu méně rozladěn. Copak, když byl studentem, nehrozilo, že své dílo nevytvoří. Tu a tam někdo sepsal brožurku, nebo báseň, ale vše se mu zdálo jalové. Tak plynuly jeho roky ve váhavém rozporu mezi hlasitými plány a mizivými výsledky. Všichni jeho kolegové už byli alespoň docenty, i ti nejpomalejší. Poté, co ho poslali do předčasného důchodu, přednášel jen jednu hodinu týdně nepovinný předmět v zapadlé budově univerzity. Každý rok si ji zapsalo zase méně studentů, letos už jen pět. Přitom ale rozhodně nelze říct, že by dr. Krejčík nemíval kdysi talent, říkalo se o něm dokonce, že když bude pilný, mohl by obrodit katedru.

Podíval se znovu přes rameno na plaše tikající hodiny a zjistil, že je těsně před tři čtvrtě na jedenáct. Z proleželé matrace měl otlačená záda, pyžamo se mu opět vyhrnulo do půli obratel a nos byl ucpaný až ve spáncích. Rozložil ne úplně čistý kapesník a znatelně se vysmrkal. Když byl sám, všechny tělesné požitky si dopřával s nejvyšší hlasitostí, kterou by jinak ve společnosti i za nejpozdnějšího večera neopominul pohoršlivě komentovat. V tom ho ale rozbolela hlava. Pokoušel se upamatovat, kde k oné důvodné bolesti včera přišel a zda není neprávem silná. Byl nucen přiznat si, že mu pod čelem palčivě cuká po zásluze. S marnivým uspokojením si zapálil cigaretu. Hlava bolela stále víc a přidal se onen druh divného chladu okolní místnosti spojeného se zpocením ledových nohou. S nedůvěrou znovu pohlédnul na hodiny, bylo jedenáct. Věděl, že má za hodinu a půl na fakultě svou přednášku, a pocítil nervozitu z toho, zda ji zvládne.

Vstal. Otočil kohoutem topení a povolením těsnění těleso odvzdušnil. Trochu horké vody ukáplo do kýble. Začínal se sebou být velice nespokojený, neměl svou ranní pomalost rád.

Doobléknul se, umyl a hustě si nakrémoval obličej, neboť měl za to, že to pomáhá zmírnit zápach odpařujícího se alkoholu z pórů. Byl to humanitní vědec. Postavil na kávu do termosky, zapálil si druhou cigaretu a vyndal z desek přednášku číslo pět. Byla o Francouzské revoluci. Miloval revoluce a francouzská mu připadala nejelegantnější, už kvůli jazyku. Především ale pro její postavy. Nad pracovním stolem měl velký portrét Robespierrův z roku těsně před popravou. L´uncorruptible, stálo tam vysázeno ozdobným písmem někdy z doby třetí republiky. Té cti, krve, slávy, těch nadějí a zmarů co na něj cákalo z každého písmene. Mrknul na něj, ale odpověď nepřišla.

Do učebny staré prkenné budovy u hradeb, provizorní již od doby jeho vlastních studií, se dostavily tři dívky a jeden student. Dr. Krejčík se posadil, vyndal z aktovky své poznámkami hustě popsané listy a brýle. Termosku s kávou otevřel a nalil si koflík.

„Intelektuál,“ začal, ale hlas mu ke konci slova lehce přeskočil, což se mu stávalo, když předtím dlouho nemluvil. Odmlčel se a usrknul kávy. Dívky měly připravené zápisníky a student na něho hleděl zpola nepřítomně.

„Intelektuál, kdo to je?“ Nikdy se nikoho na nic neptal, otázky kladl sobě, aby získal čas. Hlava třeštila, promnul si oči.

„Ten pojem se poprvé objevuje v době Dreyfussovy aféry,“ navázal a nasadil si brýle. Text přednášky, který sepsal kdysi před patnácti lety a každý rok doplňoval o nové a nové citace, znal, ale nemohl se soustředit.

„Podívejte, dnes bychom si měli konečně říct něco o Francouzské revoluci,“ začal znovu. „To je ale těžké. Bylo to něco, co dnes lze jen velice nesnadno pochopit v celém významu a především v té atmosféře.“ Odmlčel se, ale dál vydechoval chrčivý zvuk souhlásky, jíž chtěl začít další větu. Dlouze, deset vteřin. Sundal si brýle a na moment se doširoka usmál. Řekl pak jinou větu: „Já jsem snad něco z toho zažil, víte, v tom osmašedesátém to bylo malé, ale asi jsme se tehdy cítili trochu podobně. Také to nebylo jen u nás, ale ve Francii, v Itálii a jinde, že.“

Mžoural do venkovního slunce a napětí v pravé noze vrcholilo tím, že se smekla a kopla zlehka do první lavice.

Prudce se obrátil na studenty: „Teprve tehdy vzniká svoboda jako politický pojem, protože se ustavuje lid.“

A překotně navazoval: „Přečtěte si Fureta, jmenuje se to Penser la révolution française, Promýšlet francouzskou revoluci, nebo tak nějak by se to dalo přeložit, uvidíte, že všechna moderní témata se jí otevírají. Vezměte třeba Patočku,“ přestával se ovládat, zcela nekontrolovatelně si sundával a nasazoval brýle, „ten říká, že historie filosofie je historií touhy vytvořit na místo reality něco hlubšího. Má také ten krásný pojem zvěcnění. Zvěcnit se, že, to je, když se člověk příliš mnoho zabývá věcmi. A to je právě dnes velký problém.“

Kalíšek s kávou donesl k ústům, ale nenapil se a pokračoval: „Co je pro Řeka smrt? Česky Hádés, bezideovost. Tedy místo, kde není ducha, slyšíte?, ne věcí, ale ducha,“ svůj hlas opět přecenil a ruka s kávou se mu roztřásla. Položil kalíšek. Rozesmál se. Všichni přítomní posluchači – jeden chyběl – se na něj podívali v očekávání, jaké cítíme ke klaunům. Bravuru jejich ireálného světa tajně obdivujeme, ale trochu doufáme, že po představení zajdou s ostatními na pivo, budou se jmenovat prostě Karel a objednají si pivo s rumem. Doufáme, že být klaunem je stejné jako malovat pokoje.

Promnul si vlasy, znovu natáhnul ruku ke kávě a nechal ji tam rozcapeně ležet: „Znáte někdo píseň Ça ira? No tu nemůžete znát. Zpívala se na Martově poli o prvním výročí revoluce. Edith Piaf ji sice po válce nahrála, ale ze všech reedic zmizela, protože se v ní zpívá doslova, že aristokraty pověsíme na lucerny.“ Rozhlédnul se vědomě po třídě, jedinkrát za celou přednášku. Usrknul tentokrát z kávy a mlsně polknul: „To se dnes jaksi nehodí. Ale tehdy to zpívaly i šlechtičny a kopaly přitom základy pomníku pro přehlídku,“ usmál se vítězoslavně.

„Tehdy to šlo. Víte, také v osmašedesátém to šlo. Já jsem to zažil. Jel jsem tramvají a byla narvaná, ale lidé se pouštěli sednout, cítili spolu.“

Posluchači se dívali z okna, neboť se náhle změnilo počasí a slunce vystřídala hustá chumelenice, která úplně zakryla výhled na okolní staveniště. Budova tu již dlouho stát neměla, vedle se před nadcházející zimou poněkud nepochopitelně kopaly základy novostavby vyobrazené s velikými hliníkovými okny a věží na tabuli u vchodových vrat do areálu. Projekt měl být dokončen před začátkem akademického roku, ale někde se zdržel.

Dr. Krejčík se odmlčel. Začal listovat ve svých poznámkách a nemohl najít další citát, od něhož se chtěl odrazit pro úvahu o povaze tehdejšího režimu.

„Danton, Desmoulins a Robespierre spolu chodili do školy. Byli spolužáci, kteří snili jako všichni francouzští studenti po nich o svržení toho, čemu historik Tocqueville říká starý režim, ancien režim, že.“ Mohutně odkašlal, a povzdechnul. „Protože oni se prostě odmítali smířit se společností, v níž se víra v ideály stala tak nějak nemožná.“ Již při novém nasazování brýlí si uvědomil, že je nebude potřebovat a tak je v půlce nosu začal zase sundávat. Ruka se mu zastavila v prostoru, zahleděl se vyhýbavě z okna.

„A to právě, víte, mi dnes vadí, ale vadilo mi to vždycky, na českých studentech –,“ nevěděl, jak dál. Bolest hlavy sice zvolna ustupovala, ale zároveň vyprchával i pocit euforie a všude bylo temno. Po delší chvíli se dr. Krejčík ještě jednou probral: „Ta jejich státotvornost,“ dodal tiše, až měl pocit, jestli to vůbec vyslovil a tak zopakoval písklavě a rychle: „Ta jejich státotvornost. Víte, když během rukopisů i hilsneriády hnali Masaryka pražskými ulicemi a házeli mu kameny do oken domu, studenti filosofie. To by se ve Francii nikdy nemohlo stát,“ dodal s bezmocnou výhružkou a hned pokračoval: „Nebo po Mnichově. Národ chtěl bojovat, ale lékařská a právnická fakulta složily majestátní hold Vůdci,“ sípal, ale naléhavost jeho hlasu a také okolnost, že mluvil nyní již i o soukromých životech přítomných způsobila, že na něj hleděli s úžasem. Obě ruce se mu třásly a žilka pod pravým okem cukavě pulzovala.

Student se přihlásil.

„Promiňte, ale jenom například každý rok se třeba dělají sedmnáctého listopadu demonstrace proti komunistům. Svíčky a tak, aby se nezapomnělo -,“ řekl s jistou dávkou hrdosti, neboť byl v organizačním výboru oněch akcí.

„No právě! A proč?,“ řval teď dr. Krejčík, „Proč se spojuje Petschkův palác s budovou ú vé? Co to je za nesmysl? Označení komunistické éry jako totalitní, právě tímto výrazem, je důkazem Západní propagandy.“

Student s dávkou přezíravosti i vzrušení do naprostého ticha namítnul: „Vy jste reformní komunista?“ Měl pocit, že není možné, aby někdo takový na fakultě ještě dnes učil a chtěl vědět, jak takoví lidé vypadají, když to nejsou dělníci. Z nějakého důvodu si myslel, že nikdo jiný dnes jakýmkoli komunistou být nemůže.

Dr. Krejčík se na něj nepodíval, cítil, že cokoli teď řekne, mu navždy odebere autoritu. S odpovědí váhal, sám si tuto otázku kladl sice často, ale nikdy nedošel k jednoslovné odpovědi. Když zvážil všechna pro a proti, nasadil si brýle a pravil stydlivě: „Jsem marxista, to jistě. To další je již otázkou diskuse.“ Postavil se, srknul kávy a poněkud ztěžka dopadnul na židli.

Rozesmál se opět a vysmrkal. Pociťoval sílící nervozitu z nesplněných předsevzetí svého života. Zvláště dlouhé váhání po posledním dotazu ho vnitřně zahanbovalo. Rozhodl se vrátit diskusi ještě ke studentstvu: „Víte,“ a usmál se tentokrát s převahou, „vy studujete, píšete si, pak jdete domů, nebo do hospody, já nevím kam, chodíte ještě vůbec spolu do hospody?“ Přelétl nepřítomným zrakem učebnu, ale nikdo nereagoval.

Pokračoval tedy: „Studujete, abyste dosáhli kvalifikace, diplom, titul, hodnost,“ protahoval obě poslední samohlásky pohrdavě, „ale zajímá vás věc veřejná? Res publica?,“ opět protáhnul samohlásku na konci hlubokým hlasem, „Víte vůbec, co to je? My studovali, tenkrát v šedesátých letech, jistě někdo třeba dějiny nebo literaturu, jiný biologii nebo já nevím, co ještě, ale to hlavní, to se dělo pak, pak jsme šli a mluvili o tom. Vytvářeli jsme plány, jak to tady změnit, trochu, zlepšit, na tom nám záleželo. Cítili jsme se jako studenti k tomu povoláni. Kdo jiný byl víc?“ Zabubnoval prsty obou rukou silně na stůl. „Ale dnes?,“ dodal tišeji a odmlčel se.

Zvrátil se na židli a promnul si slepené vlasy. Brýle mu sklouzly na stůl. Zakryl si oči.

„Když se v Konventu hlasovalo o popravě krále Ludvíka šestnáctého, jen těsná nadpoloviční většina byla pro. Bylo rozhodnuto a nikdo netleskal. I tehdy ještě trvala úcta ke králi, byť byl již dávno mimo pro něj vymezenou dobu. Kdyby jej mohli ušetřit, udělali by to. Byla dnes nepoznaná velkorysost v té nesmiřitelné době. Stál ale v cestě k cíli, jímž byla svoboda pro všechny. Z ideálů revoluce zůstala nám dnes pouze rovnost. Kolik komu - všem stejně a pokud bude málo, raději nikomu nic, než někomu víc. Z té revoluce zbylo jen to nejpočtářštější heslo. O svobodě se jen mluví,“ znovu se rozrušil a rychle si nandal brýle a přeložil několik papírů na stole z místa na místo. „Co znamená bratrství, neví nikdo.“

Blížil se konec hodiny, možná že už bylo i lehce přes čas, protože si studenti začali skládat věci. Dr. Krejčík seděl opět tiše a zamyšleně hleděl z okna, kde znovu vysvitlo slunce.

Najednou začal polohlasně recitovat: „Znaven, ach znaven vším, já umřel bych tak rád, jen nemuset tu tebe zanechat. Znaven, ach znaven vším, já umřel bych tak rád, jen nemuset tu tebe zanechat.“

Místnost byla prázdná.

Po příchodu domů si dr. Krejčík odložil a vyndal ze špajzky láhev červeného vína. Mechanicky jí sáhnul pod sukeň, ale dno bylo rovinaté jako oblast původu. I co, zamumlal si, odšpuntoval ji, nalil do poháru a vypil. Dolil si znovu a přešel i s načatou lahví k počítači. Bílá stránka na něj již čekala. Znovu se napil a zahleděl se na portrét na zdi. Hrdinova rozhalenka odkrývala mužnou hruď bez jediného chloupku a leskla se hladkým olejem jako rozloupaná cibule. Povolil si vázanku, zapálil cigaretu a zvrátil se do opěradla.

Tak jaký jsem byl?, zeptal se vyzývavě i s úzkostí pokaždé znovu nejistého milence. Portrét neodpovídal. Dělám snad málo?, napil se, co ještě chceš? Dopadala na něj tíha prázdné stránky jeho díla.

Položil ruku na klávesnici a ještě chvíli váhal. Robespierre se tvářil zcela nesmiřitelně.

„Svoboda,“ napsal dr. Krejčík na list, doplnil datum, podepsal se a soubor uložil do složky dílo.

Ztěžka se odebral na lože, do něhož vklouznul tak, jak byl a v mžiku dřímal. Dírou po uhnilé pětce vpravo nahoře mu vytékala narůžovělá slina a na damaškovém povlečení tvořila zvětšující se a páchnoucí skvrnu. 

Text vyšel také v Literárních novinách 2006