Mé názory zajisté považujete od televize za příliš mladistvé, spojujete je s bezdůvodným rebelstvím, sklonem zpochybňovat po listopadu uznané pravdy, možná s nemírným levičáctvím, určitě se zeleným fundamentalismem. Nevadí, jsem prostě tu, a vcelku vytrvale zkouším, jestli naše svoboda funguje a jak. Nejraději bych vlastně, kdybyste to zkoušeli také – svou nálepku byste už dostali, žádný strach.

ÚHEL POHLEDU

Nejsem squater. Bydlím obyčejně, ale platím nájem a lidé ke mně na návštěvu mohou chodit, jen když je pozvu. Snažím se žít podle zásad dobrovolné skromnosti, ale podléhám trochu módě, a to přes veškeré úsilí, i značkové, nejsem vegetarián, natož vegan, a neumím balit cigarety. Fetiš soukromého vlastnictví jako jediné a nejvyšší hodnoty neuznávám, ale vlastně se podřizuji faktu, že naše společnost takto hodnotově orientovaná je. A pak je tu někdo, kdo umí jít dál. Dál než moje teoretické texty, dál a hlavně jinam než všichni, kdo chtěli kdy změnit společnost revolucí. Někdo, kdo nejdřív sám do všech vážných důsledků dělá, v co věří, a pak až to nabízí jiným. To je squater.

PRAHA 14. července 2008
Máme prý u zelených dva neslučitelné politické koncepty, proto bude sjezd. S pomocí Potěmkinových delegátů vyhrají nikoli lepší argumenty, ale síla, Katuško, to je totiž podle sociálního darwinismu nejsilnější koncept. Ale pro pořádek si je popišme, aby bylo jasno.

Dokud jsem byl osamělým kritikem koncepce Martina Bursíka spojit zelené s dalším dílem tunelování naší země, byl jsem neškodný rebel. Nikdy jsem v tom nebyl sám, to v politice není možné, jen jsme se dohodli, že já budu mluvit. Uplynul více než rok. Nyní, když je v menšině sám předseda SZ, rozhodl se označovat své stále četnější vnitrostranické oponenty za fundamentalisty.

V Lidových novinách článek vyšel s titulkem „Díky za celou radarovou debatu“

Chuť debaty o radaru připomíná přelouhovaný ceylonský čaj, jsou v ní všechny šťávy, co jich břicho české i světové politiky má. Svým přispěla vládní dezinformační kampaň, svým výhrůžky ruské generality, svým neustálé obměňování zdrojů možné hrozby Spojenými státy, svým starostové i veřejnost, svým koalice i opozice. Kdybych navíc nevěděl, že je český tisk nestranný, myslel bych si, že výstavbu americké radarové základny na našem území podporuje. Zásadní debata měla probíhat především nad třemi otázkami. První je analytická: Existují hrozby takové povahy, které by bylo možné odvrátit právě a jedině s pomocí protiraketového štítu? Druhá, bezpečnostní: Nezvýší vybudování radarové základny v těsné blízkosti českého hlavního města riziko útoku na ČR, tj. neohrozí nás radar víc, než nás ochrání? Třetí a výsostně politická: Cítíme se být více součástí transatlantické vazby nebo Evropské unie, čili jsme více spojenci USA nebo více Evropany? Kupodivu se však vše radarové točí okolo toho, zda bude radar pod NATO nebo ne. Osobně mám za to, že je to téměř lhostejné, ale pokusím se vysvětlit, jaký pohled mají na stav začlenění zelení.

POLEMIKA

Zbyněk Petráček se v nekrologu o Ivanu Dejmalovi předminulý týden jal stavět opravdu zvláštní pomník své fantazii (Radikální konzervativec, LN 8. 2.). Ve srovnání s Dejmalem o mně napsal, že bych se v kuriózní společnosti dvou někdejších prezidentských kandidátů neztratil v Davosu, a nadto, že jsem oportunista. Máločím se mohl trefit méně, proto se také vyhnul zdůvodnění. Což je snad oportunní stavět se proti vládě, jíž je Strana zelených součástí, s argumentem, že se v ní zelení programově znevěrohodňují? Oportunista chce být v každé vládě.

ÚHEL POHLEDU

V zahraniční politice je pro Stranu zelených klíčová oblast lidských práv. Nejvýznamnějším partnerem pak Evropská unie. Ministr Karel Schwarzenberg jako osoba mimo SZ nezná její priority v zahraničněpolitické oblasti definované předvolebním programem z roku 2006, a činnost MZV je proto pod jeho vedením nijak nenaplňuje. Chybí zájem a plán, jak činnost ministerstva se SZ koordinovat. Agendu EU má v této vládě na starost zcela nepochopitelně nikoli zástupce proevropských zelených, ale atlantista Alexandr Vondra. Výsledky jsou známé: Česko, byť vlažně, podporuje evropsky periferní Polsko, jejím vyjednavačem dalšího osudu euroústavy byl eurofob Jan Zahradil. Ministerstvo zahraničí je navíc v čele obhájců umístění radarové základny v ČR, zatímco proces reformy rozvojové spolupráce a humanitární pomoci je neustále oddalován.