Babička a dědeček, ujídaj nám krajíček. Tak znělo heslo jednoho z propagandistických plakátů raných padesátých let. Komunistický režim musel v důsledku odbytové krize těžkého průmyslu, na nějž se Československo násilně přeorientovalo, mnoho let po válce obnovit příděl potravin na lístky. Nebylo to vnímáno jako dobrá vizitka. Na koho špatnou hospodářskou politiku svést? Babička a dědeček, ujídaj nám krajíček. Starší pokolení si dobře pamatovalo první republiku, ctilo Masaryka, často věřilo v Boha a mohlo srovnávat. V padesátých letech tak patřili staří lidé mezi vrstvy obyvatel označované interně za nepřevychovatelné, a tudíž nespolehlivé.

Do Nového Boru, do Varnsdorfu a Rumburku jsem v sobotu jel původně pouze vyjádřit solidaritu s Romy, na které se tu začaly za pomoci neonacisty rozpoutávaných vášní pořádat pochody. Před cílem byl už celý vlak plný holých lebek od pohledu ubohých a hloupých, ale spolu silných. Představa Čechy Čechům mi přijde dokonce nejprve nekonečně nudná a až pak nepřijatelná.

Ekologičtí aktivisté z Hnutí Duha a další dobrovolníci v pátek na Šumavě zahájili blokádu kácení v oblasti Ptačího potoka nedaleko Modravy. Slovo blokáda zní hodně násilně a vyvolává dojem extremistů na pochodu, pošlete na ně policii. Dva dny jsem se protestu účastnil a zkusím vysvětlit, v čem je podstata sporu, zda je tato jeho vyhrocená podoba oprávněná a co dál.

Stále více hlasů slyším tvrdit, že stavem na místě přešlapující české společnosti jsou vinny politické strany jako takové. Hašteřivé, prospěchářské, úplatné. Pryč s nimi, obrodu politiky teď vezmou do rukou občané. Budou se jmenovat Hnutí Alternativa nebo Změna a nebudou to politici. Kritika politických stran je česká, a nejen česká tradice.

První zelený primátor v Česku, liberecký Jan Korytář, byl v sobotu na druhý pokus odvolán, protože "špatně komunikoval". Návrh podali sociální demokraté, podpořili jej i zastupitelé bývalé koalice a samozřejmě ODS. Korytářův pád z pozadí řídil přímo exprimátor Jiří Kittner z ODS, bývalý ekonomický ředitel firmy Syner. Byl jsem před 14 dny při prvním pokusu o odvolání a byl jsem u toho na zastupitelstvu v Liberci i tuto sobotu.

Mé názory zajisté považujete od televize za příliš mladistvé, spojujete je s bezdůvodným rebelstvím, sklonem zpochybňovat po listopadu uznané pravdy, možná s nemírným levičáctvím, určitě se zeleným fundamentalismem. Nevadí, jsem prostě tu, a vcelku vytrvale zkouším, jestli naše svoboda funguje a jak. Nejraději bych vlastně, kdybyste to zkoušeli také – svou nálepku byste už dostali, žádný strach.

ÚHEL POHLEDU

Nejsem squater. Bydlím obyčejně, ale platím nájem a lidé ke mně na návštěvu mohou chodit, jen když je pozvu. Snažím se žít podle zásad dobrovolné skromnosti, ale podléhám trochu módě, a to přes veškeré úsilí, i značkové, nejsem vegetarián, natož vegan, a neumím balit cigarety. Fetiš soukromého vlastnictví jako jediné a nejvyšší hodnoty neuznávám, ale vlastně se podřizuji faktu, že naše společnost takto hodnotově orientovaná je. A pak je tu někdo, kdo umí jít dál. Dál než moje teoretické texty, dál a hlavně jinam než všichni, kdo chtěli kdy změnit společnost revolucí. Někdo, kdo nejdřív sám do všech vážných důsledků dělá, v co věří, a pak až to nabízí jiným. To je squater.

PRAHA 14. července 2008
Máme prý u zelených dva neslučitelné politické koncepty, proto bude sjezd. S pomocí Potěmkinových delegátů vyhrají nikoli lepší argumenty, ale síla, Katuško, to je totiž podle sociálního darwinismu nejsilnější koncept. Ale pro pořádek si je popišme, aby bylo jasno.

Dokud jsem byl osamělým kritikem koncepce Martina Bursíka spojit zelené s dalším dílem tunelování naší země, byl jsem neškodný rebel. Nikdy jsem v tom nebyl sám, to v politice není možné, jen jsme se dohodli, že já budu mluvit. Uplynul více než rok. Nyní, když je v menšině sám předseda SZ, rozhodl se označovat své stále četnější vnitrostranické oponenty za fundamentalisty.

V Lidových novinách článek vyšel s titulkem „Díky za celou radarovou debatu“

Chuť debaty o radaru připomíná přelouhovaný ceylonský čaj, jsou v ní všechny šťávy, co jich břicho české i světové politiky má. Svým přispěla vládní dezinformační kampaň, svým výhrůžky ruské generality, svým neustálé obměňování zdrojů možné hrozby Spojenými státy, svým starostové i veřejnost, svým koalice i opozice. Kdybych navíc nevěděl, že je český tisk nestranný, myslel bych si, že výstavbu americké radarové základny na našem území podporuje. Zásadní debata měla probíhat především nad třemi otázkami. První je analytická: Existují hrozby takové povahy, které by bylo možné odvrátit právě a jedině s pomocí protiraketového štítu? Druhá, bezpečnostní: Nezvýší vybudování radarové základny v těsné blízkosti českého hlavního města riziko útoku na ČR, tj. neohrozí nás radar víc, než nás ochrání? Třetí a výsostně politická: Cítíme se být více součástí transatlantické vazby nebo Evropské unie, čili jsme více spojenci USA nebo více Evropany? Kupodivu se však vše radarové točí okolo toho, zda bude radar pod NATO nebo ne. Osobně mám za to, že je to téměř lhostejné, ale pokusím se vysvětlit, jaký pohled mají na stav začlenění zelení.