Literární noviny, které v Česku s přestávkami vycházejí více než 50 let, změnily majitele. Výsledkem je hromadný odchod redaktorů. "Nezávislé noviny nelze vydávat z peněz a pod vedením lidí s pochybnou minulostí," píše Matěj Stropnický, jeden z redaktorů Literárek.

Literární noviny jsou listem s bohatou tradicí určitého typu. Jejich posláním bylo v 60. letech i dnes nikoli vytvářet finanční zisk, ale prostor a předpoklady pro kultivovanou a strukturovanou diskusi a jejím prostřednictvím artikulovat podoby společenských změn.

Obsah a podoba listu tomuto záměru ne vždy po revoluci odpovídala plně, ale podařilo se zachovat étos onoho úsilí, názorovou vyhraněnost a nezávislost. Především proto noviny nezanikly, částečně i proto neuspěly masově.

Zákulisí v akci

Nyní jsou Literární noviny v situaci, kdy se přes svou zdánlivou nevýznamnost, staly předmětem úspěšného zhodnocení předchozího úsilí a byly coby vklad do nové společnosti převedeny novému majiteli Miroslavu Pavlovi. Stalo se tak ovšem netransparentním způsobem, mimo rámec původního záměru a v konečné fázi dokonce ze dne na den.

Zmařena byla předchozí ujednání redakce a jejího prostředí o vydávání listu prostřednictvím nezávislé Masarykovy dělnické akademie, vydavatelem se na přechodnou dobu stalo občanské sdružení Právo, solidarita a informace ve faktické správě sociálního demokrata Jana Mládka. Zmařena byla ale rovněž i ujednání na systematickém posilování nezávislosti listu formou rozšíření sdružení o významné a respektované osobnosti kulturně-politického života odpovídající profilu týdeníku.

Místo toho, přes ústní dohody o předešlém, bez předběžného informování redakce i jí na obranu nezávislosti listu v duchu nejlepší humanistické tradice založené redakční odborové organizace, došlo k zákulisnímu převodu značky listu a vzniku akciové společnosti s rozhodujícím podílem zmíněného investora Miroslava Pavla. Redakce i její prostředí byly postaveny před hotovou věc.

Nejen způsob převodu, ale též jeho výsledná forma, kde v představenstvu nové společnosti stojí Miroslav Pavel spolu se svou manželkou a současným šéfredaktorem Zbyňkem Fialou, a kde dozorčí radu zastupují nyní nově menšinový vlastník Jan Mládek spolu se synem majoritního vlastníka Pavlem mladším, je pro redakci nepřípustná privatizace týdeníku a pokus o vytunelování jeho intelektuálního zázemí, s nimiž má list již rovněž své neblahé zkušenosti.

Nebude taková doba

Vstříc změnám hleděla redakce s nadějí. K úspěchu listu však vede strukturovanější cesta, než zajištění vyrovnaného účetnictví. Má-li uspět, musí si podržet věrohodnost v prostředí, z něhož vycházejí jeho stávající čtenáři, jeho stávající přispěvatelé a pochopitelně i redakce sama. Důvěryhodnost značky je účetní položka, již vybudovat bývá z každého projektu to nejobtížnější, a za předpokladu setrvání majitele ve stávajícím ryze majetnickém poměru k prostředí, přispěvatelům a redakci, není udržitelná. V neposlední řadě prostě není možné dělat levicové noviny za řízení, vlastnictví a ve spolupráci s lidmi, jejichž úhrnný rozsah záznamů v bezpečnostních složkách činí přes patnáct set stran a z nichž mimo jiné vyplynulo, že jeden z redaktorů, Aleš Bluma, donášel i na emeritní postavu Literárních novin Jaroslava Šabatu.

Za základní předpoklad odcházející redakce měla, že je nezbytné oddělení vlastnické struktury od řídící složky redakce a to jednak personálně změnou na pozici šéfredaktora, jednak zřízením redakční rady k ruce nového šéfredaktora a poradního sboru k ruce nového vlastníka, složených z osobností na základě konsensu stávající redakce a vlastníka s jasně vymezenými kompetencemi poradního charakteru.

Místo citlivého nakládání s prostředím se redakci dostalo nabídky individuálního postupu: použitelné náhradní díly měly být repasovány, zbytek módně sešrotován. Nezávislé noviny nelze vydávat z peněz a pod vedením lidí s pochybnou minulostí - než to, volí redakce hromadný odchod. Aby pak jednou nemusela tvrdit jako redakční agenti: taková už byla doba, vy jste to nezažili.

PROHLÁŠENÍ K VLASTNICKÝM ZMĚNÁM V LITERÁRNÍCH NOVINÁCH

Literární noviny jsou listem s bohatou tradicí, která se výrazně zapsala do kulturních dějin naší společnosti. Jejich posláním bylo v šedesátých letech i dnes nikoli vytvářet finanční zisk, ale prostor a předpoklady pro kultivovanou a strukturovanou diskusi a jejím prostřednictvím artikulovat podoby společenských změn. Zásluhu na tom mělo intelektuální prostředí soustředěné v okruhu redakce.

V souvislosti se zákulisním převodem novin novému majiteli se v novinách prosazuje hlas lidí, kteří nemají ani kulturní úroveň ani morální právo zaštiťovat se jménem Literárních novin. Vinou nepochopení či vědomého přispění nového vlastníka hrozí zánik mimořádné kulturní a společenské hodnoty spojený s jejím zneužitím k jiným účelům.

Věra Čermáková, překladatelka
Jana Červenková, literární kritička a spisovatelka
Josef Hrubý, básník, člen PEN klubu
Čestmír Huňát, předseda sdružení Unijazz
Mikoláš Chadima, hudebník
Erazim Kohák, filosof
Jan Kuneš, filosof
Petr Novák, výtvarník
Milan Jungmann, literární kritik a spisovatel
Ludmila Klukanová, spisovatelka
Olga Lomová, sinoložka
Magda Němcová, kunsthistorička
Václav Němec, filosof
Jiří Plocek, hudebník a publicista
Břetislav Rychlík, filmový režisér
Milan Sobotka, filosof
Jindřich Štreit, fotograf
Magdaléna Štulcová, překladatelka
Jan Trefulka, spisovatel
Ludvík Vaculík, spisovatel
Ondřej Vaculík, novinář
Alena Zemančíková, redaktorka Českého rozhlasu a spisovatelka
Olga Žížalová, středoškolská profesorka

Praha, 18. května 2009

Vyšlo na serveru iDNES.cz, 21. května 2009